Možná, že už jsme v rodinné politice zvyklí na slova politiků o pomoci rodinám. A co je na této snaze špatně?

Jako Rodinnému svazu se nám nelíbí, když se z někoho, kdo investuje, dělá chudák, kterému je nutno pomáhat. protože dost nevydělává, aby svou roli zvládla bez pomoci státu. Stejně tak rodiče, kteří zakládají rodinu a vychovávají děti, jsou těmi, kteří dávají vklad do společnosti. A společnost by tento vklad měla oceňovat a podílet se na jejich nákladech.

Místo toho se v rodinné politice dohadujeme, jak vysoký má být rodičovský příspěvek nebo daňové slevy, chceme snad zrušit hodinový limit pro pobyt v kolektivním zařízení a současně přemýšlíme, jak ocenit rodinnou péči….a přitom bychom jednodušeji našli řešení, kdybychom považovali rodinu za investiční jednotku a práci pro rodinu za náklady ušlých příležitostí, tj. kolik by si rodič vydělal, kdyby nepečoval.

Konkrétně:

Náklady ušlých příležitostí se projevují hned v době intenzivní péče o dítě, tedy v době rodičovské dovolené. V té době je proplácen tzv. rodičovský příspěvek. Stát bohužel (už) nemá na vyrovnání 40% průměrného výdělku ve státní správě (jako tomu bylo v roce 2008, když byl tento příspěvek zaveden), nicméně by bylo spravedlivé zmínit, že stát nemá bohužel na víc, a proto alespoň zvyšuje na 400000 Kč a je si toho vědom. Je ovšem otázka, zda je takové navyšování hodno chlubení. Možná by také pomohlo, kdyby se rodičovský příspěvek nezaměňoval s porodným, které má pokrývat náklady spojené s narozením dítěte či dětí. Náklady na pořízení výbavy a další výdaje je možno ovlivňovat sazbou DPH… Pokud chce stát přispívat více, říkejme tomu jinak, ale nezaměňujme tuto pomoc s rodičovským příspěvkem, který má být odměnou za celodenní domácí péči.

U každého páru jsou náklady ušlých příležitostí jiné, podle toho, jak kdo vydělává (vydělával), v tom smyslu je správné umožnit různou rychlost čerpání, ovšem ne libovolně, ale v korelaci s výdělkem…

Naprosto nespravedlivé je rušení hodinových limitů pro „školky“. Zrušením limitu se úplně ztratí smysl rodičovského příspěvku a zbude z něj zase jen sociální dávka – bude jedno, kdo o dítě pečuje. A navíc stát dá najevo, že nemá zájem na rodinné péči, když ji neodměňuje. Nutno podotknout, že každé místo ve školce také něco obec a potažmo společnost z daní stojí.

Dále mají rodiče náklady na děti, které hradí ze svého příjmu, který zdaňují. Stát jim za to dává slevu na dani. ALE jaký je poměr výdajů na děti a daňové slevy? Kdo to zmiňuje? Co zjistíme, když porovnáme výši daňové slevy s životním minimem dětí? Taková úvaha není utopií, ale třeba německou praxí. I tak by bylo lepší si přiznat, že společnost nikdy nemůže vyrovnat alespoň nejnutnější náklady, které nesou rodiče.

Dalším spravedlivým opatřením by bylo zlevnit práci pečujících, protože oni vedle práce placené, vykonávají práci neplacenou. Nástroj k tomu jsou slevy na odvodech pro zaměstnavatele. Škoda, že se v tomto dobrém trendu nepokračuje třeba slevou na odvodu u pečujících.

Už se také těšíte na dobu, kdy stát přestane rodinám (jen) pomáhat? Rodinný svaz o to usiluje už dlouho. Ucelenější popis našich představ je v našem letáku.